Když zemře labuť, ta druhá z páru se utrápí taky a odejde na věčnost chvíli po té první.
 

S Ráďou jsme si dělali legraci z toho, že my dva jsme jako labutě. Od té doby, co jsme se před 6 lety potkali, jsme se od sebe dobrovolně nehnuli na víc než pár dní. Spokojení ve svém mikrosvětě, stále žasnoucí nad tím, jak je nám spolu dobře, a že naše vzájemná společnost nemá strop.
 

Oba jsme si prošli mnohými životními zkouškami a nástrahami a oba, jak jsme si později vyprávěli, jsme měli strach z toho, že tu svou spřízněnou duši nenajdeme - měli jsme natolik jasnou představu o tom, co v životě chceme a nechceme, že se zdálo nemožné, aby se našel člověk, který by do ní zapadnul. Často a rádi jsme vzpomínali na naše seznámení. Rádi jsme o něm vyprávěli, protože jsme ho oba cítili jako obrovský dar, a uvědomovali jsme si, že jsme si jeden druhého museli něčím zasloužit, že na osud to svádět nemůžeme.
 

Ráďa totiž nebyl fatalista, neodevzdával se osudu, nevěřil na něj, naopak. Chtěl mít život ve svých rukou a ne žít život, který dopředu někdo nalajnoval.
Věřil, doufal, že je to karma, kterou si vytvořil v tomhle nebo v minulých životech. Že díky ní objevil Austrálii, svůj Ráj na zemi, surfování, lásku k oceánu a kávě. Byl šťastný, když mohl kousek svého štěstí předat dál, sdílet svou radost, koníčky, učit lidi kolem sebe to, co se sám naučil.
Věřil, že díky tomu, jak je „dobrý“ k sobě i svým blízkým, díky tomu, že není a nikdy nebyl lhostejný a o své přátele vždy pečoval, teď může žít naplněný život, ve kterém mu nic nechybí, a že péče, kterou teď poskytuje on, je potřebná pro rovnováhu vesmíru, a že ten mu to někdy vrátí.
 

A to se stalo, když onemocněl. Obrovská podpora přátel, známých i neznámých byla pro Ráďu a celou rodinu potřebnou vzpruhou. Po prvních komplikacích a zdánlivě bezvýchodné situaci, kdy lékaři zpočátku neměli žádnou léčbu, kterou by mohli nabídnout, vykouklo slunce a Ráďa se mohl začít léčit. Jak v Praze, tak v Německu, kde podstupoval doplňkovou imunologickou léčbu. Zpočátku bylo cestování do Kolína n. Rýnem poměrně náročné, ale postupně, jak se Ráďův stav lepšil, se z těchto cest stal rodinný výlet či dovolená. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli a v Kolíně jsme společně oslavili i druhé narozeniny naší Olivie.
 

Týden před koncem května pak Ráďu čekalo kontrolní CT vyšetření. To mělo nejlépe zhodnotit, jakým směrem se onemocnění ubírá. Výsledek jsme neslavili, ale i tak jsme za něj byli rádi. Nemoc nepostupovala, naopak v některých částech těla ubyly metastázy. Před sebou měl Ráďa vidinu „jen té poslední chemoterapie“, kterou si ještě chtěl odkroutit na začátku června, a poté už jen čistě imunologická léčba, zato se všemi „imuno zbraněmi“, které do té doby nebylo možné použít v souběhu s chemoterapií.
 

Po poslední chemoterapii však vše vzalo nečekaný směr. Hned poslední den chema Ráďa začal cítit bolesti v oblasti jater. Nejdřív nenápadné a v prvních 2 týdnech relativně snadno ovlivnitelné… Pak už bylo vše těžší a hůře řešitelné - spánek, jídlo, cestování.
Ani v nemocnici se nedařilo bolest správně medikovat, dávky léků přibývaly, ale bolest tu byla stále.
V úterý 8.7. jsme si splnili velké společné přání - bolesti navzdory jsme se rozloučili s nemocnicí i s tím vším utrpením, které nám v posledních 5 měsících přinášela, a jeli jsme společně domů, připraveni zvládnout domácí péči a vše, co k tomu patří.
Měli jsme obrovskou podporu rodiny a přátel. Spoustu návštěv, hodin ve společnosti našich blízkých a kamarádů, mnoho uvařených ryb k večeři, hodiny povídání a poslouchání písniček, které nám Ráďa solil ze svých playlistů…
Díky tomu, že jsme odešli z nemocnice, jsme zažili i obrovský zázrak a pocítili euforické štěstí, když se nám doma, jako obrovské překvapení, narodila druhá dcera, která vplula do života přes náruč svého táty. Ráďa byl šťastný, že to byl on, kdo se jí dotknul jako první, kdo ji chytil do náruče a věřil, že naše malá neohrožená Meda bude moc dobře vědět a pamatovat si, jak milující tátovo objetí bylo.
 

Celou dobu, od diagnózy do posledních chvil byl Ráďa neuvěřitelně silný. I když mu nebylo dobře, byl starostlivý, pečující a láskyplný a mě to velmi dojímalo a chytalo za srdce. S každou takovou jeho otázkou jsem si uvědomovala, jak výjimečný je.
I v tom, jak se do poslední chvíle s nemocí pral, nepřistupoval na její hru, nechtěl nadužívat léky, které by ho na celý den „jen“ uspaly. Chtěl ze svých dnů něco mít, trávit je s námi přítomně, a proto se raději s bolestí vypořádával v otužovacím bazénku.
Věřil, že to, co se děje, je nějaká blbá zkouška a na jejím konci je uzdravení nebo smrt. Nic mezi.
Sám říkal, že na smrti není nic špatného, ale že se na to ještě necítí, že má mne, splněný sen ve 2 holčičkách, které si moc přál, skvělou rodinu a přátele… že má pro co žít. Jeho touha tu být s námi byla obrovská.
 

Ve středu 23.7. ráno, když vstal ráno z postele, ještě políbil Olivku před cestou do školky, pak zamířil do naší společné postele, ve které sice poslední měsíce již nespal, ale pořád v ní svoje místo měl.
A tady, přesně na místě, kde jsme 10 dní nazpět spolu přivedli na svět nový život, ten jeho zhasnul.

 

PS:
Radečku, lásko moje..
Sedím v „naší“ Café Záhorský, poslouchám tvůj playlist, myslím znovu na to, jak jsme se potkali a na to, jak jsem vděčná za to, co jsi mě naučil, co jsme spolu viděli a zažili, čím jsi mne inspiroval, jak šťastná jsem za těch 6 společných let, které byly těmi nejhezčími v mém životě..

Sedím tu s kočárkem a cítím obrovskou radost, ale i bolest za ty 2 mini-labuťátka, co jsme přivedli na svět a uvědomuji si, že už nemůžu být „jen“ tvoje labuť a nemůžu se steskem utrápit, musíme žít život. A to budeme!
Vím, jak by tě trápily myšlenky na to, zda máme všechno, jestli nestrádáme a něco nám nechybí… Nemůžu slíbit, že to tak nebude, ani to, že se nám nebude stýskat, ono nejspíš bude a hodně... Můžu ti ale slíbit, že se s tím poperu a zvládneme to! Já i holčičky, ostatně ony mají polovinu tvých statečných a neohrožených genů, a to je ta nejlepší výbava pro každou blbou situaci.
A taky ti můžu slíbit ještě 1 věc - letenky do Austrálie koupím tak, jak jsme plánovali, a tebe tam vezmeme s sebou! Vezmeme tě zpět do tvého Ráje.

S láskou největší, nekonečnou a vesmírnou, tvoje Markétka.

Milí přátelé, kamarádi, známí i neznámí.

Ráďa měl v pátek svátek. Symbolicky jsme k tomuto dni ukončili sbírku a slavili jsme tenhle první jarní den konečně všichni spolu! Po dlouhých 4 týdnech jsme mohli jen tak být - bez překážek a větších omezení!

Naše dny plynou dál a v mnohém bylo těch pár uplynulých dní z těch nejhezčích, které jsme si za poslední 2 měsíce užili.

Ráďa se oklepal z první chemoterapie, na kterou jsme sice dlouho čekali a přáli si, aby už konečně mohla začít. Věděli jsme, jak důležitá je, a že čas hraje proti nám, ale ani s vědomím té důležitosti nemohu napsat, že by to byl med. Nebyl... Ale i po těch těžších dnech nakonec vysvitlo slunko, teploměr za oknem nás vyhnal ven a Radkovi se udělalo lépe na těle a nám ostatním na duši.

Já jsem vděčná za to, že nám zbylo i trochu času na dobytí sil a malé radosti. Z těch budeme čerpat energii a radost do dalších dní.

Pondělí nikdy nebýval můj oblíbený den a to, že dnes začíná další kolo chemoterapie, tomu asi moc nepřidá. Už za 14 dní snad ale naskočíme do chemoimunoterapeutické léčby (na ni již využijeme vaše dary) a já vím, že i přes tu dnešní zamračenou oblohu se to slunko zase nakonec prodere ven!

Děkujeme, že jste v tomhle příběhu s námi.

S láskou, Markéta